Chybí mi ohně. Nejen.

25. června 2015 v 18:50 | Magdaléna |  Nevšednodennost
Po 12 hodinách spánku mám konečně dost všeho, abych napsala článek. Dost energie, času, slov, ale hlavně zážitků a prožitků. Bude to možná lehce zmatené, tak jako články podobného druhu bývají, ale logiku a schématičnost ponechám na jindy. Přijela jsem z jedné, pro mě zvláštní, akce a asi mám pár věcí, co říct.



Posledních pár dnů jsem strávila pod Bezdězem s lidmi, které jsem v životě neviděla a s velkou pravděpodobností už nejspíš neuvidím. Postihla mě nuda, překvapení z milých rozhovorů, stejně tak jako pocit uspokojení nad svou prací. Slyšela jsem písničky, jejichž název jsem už zapomněla. Také jsem si uvědomila, co je jinak a co mi chybí...

Chtěla jsem napsat krásný článek o tom, jak jsem byla na týdenním Ústředním kole olympiády v českém jazyce, aby si tento článek mohl někdo jednou najít předtím, než tam pojede. Ale asi to bude spíš snůška subjektivity.

Přijela jsem na místo, kde všichni vypadali, že utečou, kde si každý odsedl poté, co jsem si přisedla. Lidé četli, mluvili o časových dimenzích a někteří se snad chtěli stát spisovateli. Žasla jsem nad zjištěním, že mě celý týden nečeká žádný program, že mám zkrátka sedět na zadku a plnit češtinářské úkoly. Poprvé v životě jsem si přišla jako největší extrovert. Jenže pak se to přehouplo. Ukázalo se, že instruktoři jsou fajn a mezi začtenými lidmi se najde i pár jedinců, kteří se jen bojí a ve skutečnosti si chtějí povídat a smát se. Holky z chatky byly boží. Přírodovědec také. Madlenka. I Supermuž. Stalo se, že jsme několikrát zůstali vzhůru do 4 do rána, že se večer zpívalo a bylo moc věcí, co dělat. A ač jsem věděla, co by šlo dělat líp, mělo to zvláštní kouzlo. Poznala jsem zase trochu jinou "skvadru" lidí.

A během těch pár dnů jsem si uvědomila, jak moc mi to všechno chybí. Pach mého spacáku, promočené boty i nedobrá rizota. S přespřílišnou nostalgií jsem vzpomínala na to, jak jsem se kdysi každé 2 mesíce sebrala a jela s krosnou někam, někam pryč. A 14denní tábory bývaly také nezapomenutelné.

Tam pod Bezdězem jsem si uvědomila, jak mi chybí táboráky. Ráda zpívám, i když často neznám slova a i když je to téměř vždycky falešné. Došlo mi, nakolik mi chybí ten druh lidí, kteří takhle jezdí s kytarou a kteří se třeba snaží vymyslet program pro děcka.

Teď sedím doma a jsem znechucená tím, že už teď musím naklikávat rozvrh do ISu. Nejradši bych se sebrala a jela hned někam pryč. Říkám si, že v Brně budu asi čenichat kouř, který mě snad svým pachem dovede k jinému skautskému oddílu. Třeba, když se budu snažit, se mi to i povede. Jenže se bojím, že už to nikdy nebude moct být takové. Už jsem dost velká na to, abych někde začínala. Ono je dost těžké zpívat s lidma, se kterými jsem nevyrůstala.

Tahle olympiáda, pro mě spíš pseudotábor, mi ukázala to, co jsem v sobě roky potlačovala. Potřebuju něco, co mě donutí překonávat strach, zpívat mezi lidmi a říct nahlas, že neznám text. Schází mi parta lidí, kteří se seberou a vyrazí. Vždycky jsem to milovala, jen jsem si posledních pár let bála přiznat, že tomu tak je.

Nevím, kde se po tom mám ptát, kde hledat. Jen vím, že asi potřebuju návrat zpátky. Zpátky k ohni, který jsem před léty zašlapala. Chce to asi najít to místo, které jsem tenkrát přikryla drnem, a rozfoukat uhlíky, dá-li se to ještě. Jenže co když ten drn už dávno zarost?
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Obyč Obyč | Web | 25. června 2015 v 21:26 | Reagovat

Přesně si vystihla, co je na táborech to krásný. Po dni uřvanejch dětí sedět u táboráku a zpívat. Nebo sbalit krosnu, stopnout první auto a pak s úplně cizíma lidma, který v kempu kdesi v dáli potkáš, hrát Bang...

Moc hezkej článek :).

2 i r i s i r i s | 25. června 2015 v 22:56 | Reagovat

Měla jsem podobné pocity, když jsem se před rokem taky vrátila z finále OČJ. Táborákovala jsem tam až do tří do rána, což je moc i na mě, a mezi svými soupeři jsem si našla pár celkem dobrých známých.
Ach NK, je mi tak líto, že jsem tam letos nebyla. Nejsem moc táborový typ, vlastně jsem nikdy na žádném nebyla, ale tahle olympiáda byla nečekaně skvělá. Dokonce jsem jim pak psala článek do Butelýnu, jejich občasníku. :-)

3 i r i s i r i s | 25. června 2015 v 22:58 | Reagovat

[2]: pardon, to NK tam nemá být, vůbec netuším, jak se to tam dostalo. :-D

4 Vlasta Vlasta | E-mail | Web | 26. června 2015 v 15:55 | Reagovat

Já jsem vždycky měla ráda skautské tábory a táboráky a písničky a vzpomínání. Neumím se lehce spřátelit a zpívat s novými tvářemi, ale s těmi starými a milými, to je potěšení... :)

5 Van Vendy Van Vendy | Web | 26. června 2015 v 23:35 | Reagovat

Večery u ohně jsou takové... osobní. A krásné a nezapomenutelné. Jestli máš možnost najít děcka, se kterými jsi jezdila k ohni, zkus to zorganizovat. Nebo se zkus zeptat Berry (jedna holka z blogu a je taky z Brna), jestli by ses nemohla přidat k té její skupině. Jezdí s děckama, vymýšlí jim programy a určitě nechybí táboráčky. Ale to ber jenom jako návrh...
Ten týden, co jsi zažila, by mohl patřit k celkem vydařeným. Ulož si ty vzpomínky, ať se neztratí.

6 Petra Petra | 27. června 2015 v 0:44 | Reagovat

Nebude to "takové", ale může se přihodit něco jiného a taky hezkého. Brno má neomezené možnosti.

7 Tina Tina | 27. června 2015 v 20:17 | Reagovat

Krásný článek. I když jsem nebyla skautka, taky tohle všechno bylo dlouho nedílnou součástí mého života - zpívání u táboráku, dlouhá putování s krosnou na zádech, spaní ve spacáku, často pod širákem, vaření v kotlíku atd. A teď už taky není s kým. Není kdy. Prostě jsme starší, lidi se rozprchli, změnili, mají jiné zájmy, nové povinnosti... Jako dřív už to nebude nikdy. Ale když člověk chce, vždycky to může být... trochu jiné, s někým jiným, trochu jinak:)

8 missneverfree missneverfree | E-mail | Web | 27. června 2015 v 23:44 | Reagovat

"Pak jedenáctá bila
a už to bylo passé,
já měla jsem dřív vědět,
že chci tě vidět zase,
láska nerezaví..."

... a láska k ohni zvlášť. :) Čím déle budeš váhat, tím hůř se bude vracet, asi.

9 Magdaléna Magdaléna | Web | 29. června 2015 v 10:27 | Reagovat

[1]: Tak dobrodružná asi nejsem, ale občas bych chtěla být. I o tom je ten článek. Děkuji za komentář.

[2]: Pro mě to bylo spíš něco jiného, někteří byli vážně fajn. Nejsi náhodou v KOČJ?

[4]: No, přesně tak. A z toho občas trochu smutním.

[5]: Vendy, děkuji za tip, možná Berry v Brně kontaktuju. Zatím je to ještě za dlouho. Moc děkuji za milý komentář.

[6]: Děkuji za ujištění. V to stále doufám.

[7]: Milá Tino, děkuji za krásný komentář. Občas si říkám, že snažit se vrátit to staré není nejlepší nápad. Proto asi ani nepojedu za tou mou starou skautskou skupinou, asi bych byla jen zklamaná. Rozhodně se ale nebráním novému a jinakému, přesně jak píšeš.

[8]: Taky si myslím. Nesmím být takovej srab.

10 Eliška Eliška | Web | 3. července 2015 v 11:23 | Reagovat

Cítím v tom pěknou nostalgii. Občas ji taky zažívám, ale zase vždycky přijde něco nového, a i když to není momentálně to, co ti dělá dobře, může se to v to vyvinout. V Brně přeju hodně úspěchů a hodně nových přátel! Prostoru je na to tady rozhodně spousta. Budu tady do října, pokud bys chtěla, můžeme udělat nějakou prohlídku :) (nad článkem už se zamýšlím!)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
.
Všechny texty a fotografie jsou má vlastní tvorba, prosím respektuj to. Děkuji.


.