Moc slov, málo pozornosti

26. dubna 2015 v 0:25 | Magdaléna |  Z hlavy
"Víte co se stane s penězi, když je jich moc. A to samé se stane i se slovy. A dneska mám pocit, že se každý jen snaží, aby řekl co nejvíc."

O tom, co nám řekl třídní, o záplavě slov a strachu (nejen) z očního kontaktu.




Před pár dny jsme v hodinách češtiny brali absurdní drama. V kontrastu se Sofiinou volbou, Orwellem a Lolitou to působilo spíš jako slabší článek tohoto období, nicméně třídní si neodpustil svou vsuvku, která mě protentokrát dost zaujala a připomněla mi to, nad čím občas sama přemýšlím. Na tomhle typu dramatu totiž můžeme vidět absurditu konverzace a dialogu jako takového. Postavy na sebe nereagují - každá si jede to své a nemá potřebu vnímat druhého. Třídní v tuhle chvíli výklad zastavil a začal vyprávět, jak svému synovi zahlédl přes rameno jakousi facebookovou konverzaci. A že v tu chvíli mu bylo docela vztekno nebo spíš úzko - jednak ze slovníku a jednak z toho, že každý má potřebu se vyjádřit, ať už říká, co říká. Hrneme na sebe slova a věty, ale už nečteme to, co řekl ten před námi. Prý. A takhle to funguje i v mluvené řeči. Prý.

Byla bych tuhle neliterární vsuvku asi vypustila, neboť tohle slýchá člověk víc než často, ovšem třídní pokračoval dál. Vyzval nás, abychom si vzpomněli, co nám kdo v nedávném rozhovoru řekl. A rovnou dodal předpoklad, že si pravděpodobně daleko snáz vybavíme to, co jsme řekli my, než to, co nám řekl druhý. A v tu chvíli mi došlo, že má pravdu. Vždyť kolikrát jenom jsem pronesla "no vidíš - tohle si nepamatuju, ale vím, že jsem ti na to odpovídala to a to". A dodal ještě jednu věc, o které jsem přemýšlela už několikrát předtím. Že vlastně dochází k inflaci slov. "Víte co se stane s penězi, když je jich moc. A to samé se stane i se slovy. A dneska mám pocit, že se každý jen snaží, aby řekl co nejvíc."


Myslím na to od doby, kdy se v mobilovém světě začaly rozmáhat paušály s neomezeným počtem SMSek. A taky od doby, kdy moje spolužačky mají telefony na lavici a z mého pohledu nedělají téměř nic jiného, než že píší svému příteli. A přístup k wifi či volná data tohle jenom prohlubují. Nevím, je to možná můj problém, ale v běžný den jsem snad nenapsala víc než 3 - 5 smsek. A upřímně si neumím představit, co si dva lidé dokážou pořád sdělovat. Buď jsou ti lidé neuvěřitelně kreativní a non-stop zamilovaní či se postupně uchylují k tomu, že v každý okamžik vědí, jak se ten druhý má a co dělá. A zkrátka to pak vytváří nepřetržitý kontakt. Tak to vnímám já.

Někdy mi to nedá a vzpomenu si na dobu, kterou zažila moje babička a máma - kdy čekaly na dopisy od toho druhého a kdy rozhodně nepřicházely každý den. A říkám si, jestli to nebylo zdravější. Protože se dozvěděly jenom něco a mohly být zvědavé, protože se dozvěděly jenom to, co bylo důležité či zajímavé. A v neposlední řadě proto, že se mohly těšit a že ta slova nebyla samozřejmá. Víte, je to asi můj ustavičný strach - že o mně někdo bude vědět vše a že mu pak nebudu připadat dost zajímavá. A možná proto jsou věci, které neříkám, i když bych mohla.


S množstvím slov a jejich devalvací ovšem nastává i paradox. V reálném světě občas dost často slova nenacházíme. A nebo se je nacházet bojíme. Nejsem taková pesimistka, abych si myslela, že všichni tráví čas u počítačů, nechodí ven a s kamarády jen chatují. To ne. Spíš se bojíme zůstat nazí - jen se svýma očima a svými slovy. Nevím, jak vy, ale já se třeba bojím jen tak stát na ulici a čekat. A čekat třeba 20 minut. V tu chvíli je prostě snazší koukat do telefonu. A můžu si stokrát říkat, že na mě nikdo nekouká, když všichni ostatní přece do těch telefonů koukaj. Taky jsem se přistihla, že když chci nadnést nějaký kontroverznější návrh, případně když se něco šarvátkovatějšího řeší ve třídě, automaticky spoléháme na FB ankety a na vyjádření se on-line. Jako by ta slova bylo snadnější napsat nežli říct.

Tuhle jsem viděla moc pěkný obrázek, na kterém bylo napsáno něco ve smyslu - Smartphony člověku pomáhají vyhnout se očnímu kontaktu a dalším nebezpečným situacím. A dost možná to tak často je. Skoro mám pocit, že kontakt s cizími lidmi, byť jen oční, se stává něčím zapovězeným a jedovatým.

Abych se ale konečně dobrala konce.
Je mi to líto. Je mi líto, že mnohdy chrlíme slova, bez toho, abychom jim dávali nějakou větší hodnotu, bez toho, abychom do nich promítali pozornost k tomu druhému. Vedeme monology, které vydáváme za dialogy. Případně vedeme dialogy, které by snad raději měly zůstat tichem. Jindy ale slova nenacházíme, neboť se na druhého neodvážíme ani podívat. Na jedné straně slova ztrácí svoji hodnotu, na druhou stranu nám ta hodnota děsivě chybí.

............................

Pokud máte chuť a nemáte zrovna komu napsat zprávu, můžete zalistovat:
- u Teedy a jejího Prolomit metroticho
- u mně a mé Informační inflace
- u vás, pokud mi napíšete odkaz :)
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 all-is-magic all-is-magic | E-mail | Web | 26. dubna 2015 v 8:06 | Reagovat

Naprosto souhlasím... Dnešní komunikace je natolik omezená, že se pomalu ani lidé nejsou schopni se bavit bez mobilů...

2 Vlasta Vlasta | E-mail | Web | 26. dubna 2015 v 8:39 | Reagovat

Tohle téma je věčné už jen proto, že s přílivem dalších mobilů, více míst s internetem a možností být online i v hlubokých lesích díky mobilním datům, nikdy nepřestaneme koukat do displejů. Já mám spíš ten problém komunikace přes počítač, taky přes něj raději řeším většinu věcí. Zamýšlela jsem se nad tím a myslím, že mám prostě strach, že by komunikace nefungovala podle mých představ, protože prostě nejsem až zas tak sympatická.
Nicméně co se týče mobilů, nejsem tak hrozná. Vůbec nevím, o čem bych si například se svými spolužáky měla psát, stačí mi mluvit s nimi ve škole. Někdy i tehdy nenacházím dostatek slov. Ale u nich se závislost na mobilech dost prohlubuje - v primě jsme si nedovolili vytáhnout o matiku mobil a teď se všichni děsí, že nás čeká matika v učebně, kde wifi není. :D -_-
A na závěr, co se týče těch monologů a dialogů... já spíš zapomínám, co jsem komu řekla já, a tak se často opakuju. To, co řekli druzí, uchovávám, i když se mi to třeba nevybavuje při každé příležitosti. :)

3 Teeda Teeda | Web | 26. dubna 2015 v 9:49 | Reagovat

Páni... přesně vím, co si chtěla říct a odkud kam to mělo jít. A skoro si říkám, že by stálo za to říct v rámci titulku méně slov. :)
Ale váš učitel je skvělej a ty si stejná staromilka a nostalgička jako já. Nezaložíme dopisovací kroužek? :D
Jinak mě překvapuje, že si někde vyhrabošila ještě tu zmínku o metrotichu. Vždycky mám pocit, že ty články jsou po měsíci už odepsané a ty mě pak takhle nějak hezky vyvedeš z omylu. :D

4 Teeda Teeda | Web | 26. dubna 2015 v 9:51 | Reagovat

+ ty ilustrace, to je vážně bezvadný... smutný, ale věrný.

5 Pyrethera Pyrethera | Web | 26. dubna 2015 v 10:25 | Reagovat

Nejsmutnější mi připadá, když spolu lidi někam jedou/jdou a mlčí, zírajíc do telefonů. Dnešní doba je totiž zvláštní v tom, že je v ní na jednu stranu slov až příliš, na druhou stranu spolu lidé až tak nemluví. Přesouváme se k virtuální komunikaci a zapomínáme, jak komunikovat tváří v tvář.

Moc hezky napsané :)

6 a-sinus a-sinus | Web | 26. dubna 2015 v 11:50 | Reagovat

Máte zajímavého češtináře, i když ten náš je taky super! Taky jsem nad tím již několikrát přemýšlela. Je to holt smutné, ale nic s tím nenaděláme. Jen s tebou můžu souhlasit. Já jsem asi před půl rokem vyměnila smartphone za starý tlačítkový mobil, takže jsem nebyla pořád online. Nemůžu si to vynachválit

7 Ježurka Ježurka | Web | 26. dubna 2015 v 18:00 | Reagovat

Než jsi začala psát o  své babičce, už jsem se chystala, že řeknu já, jak to bývalo za mých mladých let. Ale doba přinesla, tedy technika přinesla možnosti, kterých využíváme víc všichni. Já jsem vděčná, že mám vždy včas přehled o věcech, pokud se děje něco podstatného. Jinak to nehrotím.

8 Jana Jana | E-mail | Web | 26. dubna 2015 v 20:34 | Reagovat

Také ráda vzpomíná na dopisování s kamarádkou :) Ale je pravda, že mne kolikrát telefon od očního kontaktu zachránil :D Jakože odstranil trapnou situaci :)

9 Van Vendy Van Vendy | Web | 27. dubna 2015 v 12:19 | Reagovat

Zajímavá zmínka o tom, zapamatovat si, o čem jsme s kým mluvili. Jak dokážeme naslouchat druhému. Jak jsme zaplněni vlastními myšlenkami, někdy vlastním prázdnem.
Zajímavý článek i zajímavé téma, nedávno jsem viděla na podobné téma i video, matka jde s dcerou ruku v ruce, ale v druhé ruce drží chytrý mobil a čumí do něj. Čumí do něj při chůzi, sem tam prstíkem vyklepá zprávu, občas se rozhlédne, aby ji nesmetlo auto, a vláčí tu svou dceru za ruku. Kolem procházejí lidé a čumí do svých tabletů a chytrých telefonů a vyklepávají zprávy. Matka automaticky pustí ruku dcery a píše zprávu a jde pořád dál, čumí do toho krámu a nevnímá, že svý děcko opustila. Páč to video bylo výchovné, dcerka přišla díky nepéči své matky k úrazu a smrti, a maminka pak hořce litovala, že dala přednost přístroji před dítětem. Ale to je vedlejší tečka, mě spíš zaujalo, že vlastně všichni čumějí do těch mobilů, tabletů a jánevímčeho. I když, snad to ještě tak hrozný není, když se podívám kolem sebe, tak lidi normálně stojí a koukají, nebo se spolu baví (to spíš já čumím do čtečky :-))

10 Tina Tina | 27. dubna 2015 v 13:38 | Reagovat

Tak, tak. Na jednu stranu spousta zbytečných slov, na druhou stranu ta podstatná dost často chybějí a zůstávají nevyřčená.

11 stuprum stuprum | Web | 28. dubna 2015 v 14:50 | Reagovat

Vnímáš, co máš kolem sebe, ubohou počítačovou generaci, ale za humny, za dalekými, pravda, jsou stále pastevci a hluboké měsíce temnoty, kterou nelze krájet a lidé jsou tam závislí na řeči a slovech, která pronášejí, bez nichž jim nelze žíti.

12 Van Vendy Van Vendy | Web | 30. dubna 2015 v 17:32 | Reagovat

[11]: To je fakt! Spousta lidí, co žijou tak, jak si nedovedem představit. Pro nás exotický pohled, pro ně úplně normální život, a svým způsobem jsou šťastnější než my.

13 Magdaléna Magdaléna | Web | 30. dubna 2015 v 20:04 | Reagovat

[1]: Doufám, že tak zlé o snad není :)

[2]: Viděla jsem tě všeho všudy jednou, ale nic nesympatického jsem na tobě neshledala :D A ohledně dialogů a monologů jsi úžasná žena :)

[3]: Teedo, děkuju moc za tenhle komentář. Jsem si jistá, že třídního bys milovala. Je to přesně ten typ, vykládá nám o stejných knížkách, o kterých ty píšeš a tak. A s tím dopisovacím kroužkem jsi mi vnukla nápad - zkusím to promyslet :)

[5]: To mi připomíná, jak často u nás ve škole vidím páry, které sedí spolu a každý z toho páru zírá do svého telefonu.

[6]: Heleď, když se mi telefon rozbil, měla jsem také starý mobil. A to psaní smsek se cvakáním jsem si nemohla vynachválit :) Nehledě na absenci wi-fi :D

[7]: Tak to má, si myslím být :)

[8]: Já mám ještě schované kreslené dopisy z dětství :) A trapné situace by mě skoro zajímaly :)

[9]: Nevidím to jako tak hrozné. Spíš je mi někdy líto, jaká je to někdy obrana před strachem z toho kontaktu. A mnohdy obrana zbytečná. Děkuji ale za krásný příklad. Video zkusím najít :)

[10]: Krásně shrnuto v jedné větě. Tato schopnost by se mi právě hodila na maturitu :)

[11]: A za humny menšími jsou lidé, kteří telefony odhazují, jakmile mohou, kteří nemají snapchat a tak. A s těmi já čas od času ráda trávím svůj čas :)

14 deina-b deina-b | Web | 1. května 2015 v 9:15 | Reagovat

Jojo,vidím to u svých spolužáků. Doslova nemohou svou ruku odtrhnout od svého mobilního zařízení a jen do něj tupě čumí popř. ťukají - sama sice smartfone mám, ale když přijdu do školy, odkládám ho a vyzvedávám až na konci dne. Je to vlastně i pro mojí virtuální bezpečnost a klid v duši. Hodně štěstí k maturitě :)

15 missneverfree missneverfree | E-mail | Web | 3. května 2015 v 17:25 | Reagovat

:-D
Super, tenhle článek si asi vyfotím do telefonu, abych na něj nezapomněla! ;-)

Nikdy jsem nechápala, co si ti lidé celé dny píšou. Zamilovaní a tak. Spolužáci ze školy seděli celé dny na chatu a já pak měla pocit, že o něco přicházím, když jsem fakt nevěděla, proč jim napsat. Konverzace na fejsbúku, ajsku a skajpu začínali druzí, až na výjimky.
Teď to asi chápu daleko víc... Je to ten strach, že zůstaneme sami... Že zapomeneme... Že se jeden druhému ztratíme... A přitom se tak moc bojíme napsat něco s reálným obsahem...
Dopisy, ale klidně i dlouhé emaily, mají samozřejmě své kouzlo. Člověka mile překvapí, ne jako smajlíková, každý večer stejná zpráva na fb.
Jak to mám já sama víš. :-D Že jsem závislá na internetu mi došlo, když jsem šla ven bez telefonu a hrozně mi vadil pocit, že když uvidím něco hezkého, nebudu to moc vyfotit na snapík. :-D :-D   Ale o tom tady nechci psát...
Snad jen ještě jedna věc... zrovna dneska mě napadla hrozně pošetilá myšlenka, prázdné gesto... Myslím, že budu posílat dopis. Hrozně jsem přemýšlela, co do něj napsat, napadlo mě tisíc slov... a nakonec asi jediná slova budou adresa.

Jinak gratuluju k blogovým narozkám. :-D

(celej tenhle komentář je děsně zmatenej, ale to je tím, že kdybych to vysvětlovala, bude to na vlastní článek :D)

16 Magdaléna Magdaléna | Web | 6. května 2015 v 21:27 | Reagovat

[14]: To jsi obdivuhodná. :)

[15]: Zmateností jsi vystihla to, co já jsem v článku postihnout nedokázala. Děkuji.

17 Amelie Amelie | Web | 11. května 2015 v 20:02 | Reagovat

Tohle jsem nedávno rozebírala s dcerou. Bohužel to tak je..jedu vlakem 4 hodiny a ostatní pasažéři mají na uších sluchátka, v rukách mobily, notebooky a za celou dobu nepadne ani slovo.. Divné. A já blázen ještě píšu ručně dopisy...ale když pak sháním známky, tak je kolikrát seženu až v páté trafice ..

18 Bezejmenné Esko Bezejmenné Esko | 17. května 2015 v 14:52 | Reagovat

Mně teda vůbec nevadí, že si nepovídáme v metru nebo ve vlaku, v tramvaji. Jsem introvert a povídat si s každým nepotřebuju, seznamování mě svým způsobem děsí. Samozřejmě, že v čekárně u doktora, nebo na úřadě něco prohodím, nebo čekám na tramvaj a zeptám se proč nejede... ale jinak nevím o čem bych se s cizím člověkem měla bavit a myslím, že to tak bylo i před smartphonama, že lidi v mhd mlčeli a místo toho si třeba četli, nebo poslouchali "walkmana"...
Já když je o čem, tak se přítelovi, nebo někomu ozvu, třeba když vidím něco vtipného, nebo něco co by je mohlo zajímat, zeptám se jak se má atd. Přijde mi to normální, když je ta možnost, tak proč jí nevyužít.
Fb, nebo ankety jsou svým způsobem lepší, než řešit věci osobně, protože když se sejde dvacet lidí s různou mírou extroverze a různých názorů, tak se na 90% nedohodnou, maximálně jeden přeřve ostatní a ti si potom stěžujou, že to vůbec nechtěli, ale prostě mlčeli, protože se nechtěli a neuměli vyjádřit. Na fb se může vyjádřit kdokoliv a na anketě se potom nekompromisně ukáže většina.
S dopisy nemám problém, jenom si nemám s kým psát, a když tak bych to po nich nepřečetla, ale posílám pohledy, kam toho taky dost naškrábu. A naopak si myslím, že sociální sítě mě naučily vyjadřovat se písemně v diskuzích atd.
Občas do toho mobilu koukám jen tak, třeba když na mě v tramvaji kouká slizkej týpek a já s ním opravdu nechci udržovat oční kontakt... :D

19 Ivet Ivet | 30. června 2015 v 20:36 | Reagovat

Boží článek! Dostla jsem chuť poslat všem milovaným dopis, kde napíšu vše!:)

20 Magdaléna Magdaléna | Web | 1. července 2015 v 7:49 | Reagovat

[17]: Proto raději kupuju známky ve velkém do zásoby :)

[18]: Souhlasím se vším, co píšeš, ale článek asi nebyl myšlen tak radikálně. Ani já se netoužím bavit se slizkými týpky, dokonce ani koukat na ně nechci. Brala jsem to spíš ze subjektivního hlediska, že já se občas bojím i vzhlédnout na kohokoli náhodného.

[19]: Ivet, děkuji. Je milé, když vidím, že si článek najde čtenáře i po delší době.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
.
Všechny texty a fotografie jsou má vlastní tvorba, prosím respektuj to. Děkuji.


.