"Víte co se stane s penězi, když je jich moc. A to samé se stane i se slovy. A dneska mám pocit, že se každý jen snaží, aby řekl co nejvíc."
O tom, co nám řekl třídní, o záplavě slov a strachu (nejen) z očního kontaktu.
Před pár dny jsme v hodinách češtiny brali absurdní drama. V kontrastu se Sofiinou volbou, Orwellem a Lolitou to působilo spíš jako slabší článek tohoto období, nicméně třídní si neodpustil svou vsuvku, která mě protentokrát dost zaujala a připomněla mi to, nad čím občas sama přemýšlím. Na tomhle typu dramatu totiž můžeme vidět absurditu konverzace a dialogu jako takového. Postavy na sebe nereagují - každá si jede to své a nemá potřebu vnímat druhého. Třídní v tuhle chvíli výklad zastavil a začal vyprávět, jak svému synovi zahlédl přes rameno jakousi facebookovou konverzaci. A že v tu chvíli mu bylo docela vztekno nebo spíš úzko - jednak ze slovníku a jednak z toho, že každý má potřebu se vyjádřit, ať už říká, co říká. Hrneme na sebe slova a věty, ale už nečteme to, co řekl ten před námi. Prý. A takhle to funguje i v mluvené řeči. Prý.
Byla bych tuhle neliterární vsuvku asi vypustila, neboť tohle slýchá člověk víc než často, ovšem třídní pokračoval dál. Vyzval nás, abychom si vzpomněli, co nám kdo v nedávném rozhovoru řekl. A rovnou dodal předpoklad, že si pravděpodobně daleko snáz vybavíme to, co jsme řekli my, než to, co nám řekl druhý. A v tu chvíli mi došlo, že má pravdu. Vždyť kolikrát jenom jsem pronesla "no vidíš - tohle si nepamatuju, ale vím, že jsem ti na to odpovídala to a to". A dodal ještě jednu věc, o které jsem přemýšlela už několikrát předtím. Že vlastně dochází k inflaci slov. "Víte co se stane s penězi, když je jich moc. A to samé se stane i se slovy. A dneska mám pocit, že se každý jen snaží, aby řekl co nejvíc."
Myslím na to od doby, kdy se v mobilovém světě začaly rozmáhat paušály s neomezeným počtem SMSek. A taky od doby, kdy moje spolužačky mají telefony na lavici a z mého pohledu nedělají téměř nic jiného, než že píší svému příteli. A přístup k wifi či volná data tohle jenom prohlubují. Nevím, je to možná můj problém, ale v běžný den jsem snad nenapsala víc než 3 - 5 smsek. A upřímně si neumím představit, co si dva lidé dokážou pořád sdělovat. Buď jsou ti lidé neuvěřitelně kreativní a non-stop zamilovaní či se postupně uchylují k tomu, že v každý okamžik vědí, jak se ten druhý má a co dělá. A zkrátka to pak vytváří nepřetržitý kontakt. Tak to vnímám já.
Někdy mi to nedá a vzpomenu si na dobu, kterou zažila moje babička a máma - kdy čekaly na dopisy od toho druhého a kdy rozhodně nepřicházely každý den. A říkám si, jestli to nebylo zdravější. Protože se dozvěděly jenom něco a mohly být zvědavé, protože se dozvěděly jenom to, co bylo důležité či zajímavé. A v neposlední řadě proto, že se mohly těšit a že ta slova nebyla samozřejmá. Víte, je to asi můj ustavičný strach - že o mně někdo bude vědět vše a že mu pak nebudu připadat dost zajímavá. A možná proto jsou věci, které neříkám, i když bych mohla.
S množstvím slov a jejich devalvací ovšem nastává i paradox. V reálném světě občas dost často slova nenacházíme. A nebo se je nacházet bojíme. Nejsem taková pesimistka, abych si myslela, že všichni tráví čas u počítačů, nechodí ven a s kamarády jen chatují. To ne. Spíš se bojíme zůstat nazí - jen se svýma očima a svými slovy. Nevím, jak vy, ale já se třeba bojím jen tak stát na ulici a čekat. A čekat třeba 20 minut. V tu chvíli je prostě snazší koukat do telefonu. A můžu si stokrát říkat, že na mě nikdo nekouká, když všichni ostatní přece do těch telefonů koukaj. Taky jsem se přistihla, že když chci nadnést nějaký kontroverznější návrh, případně když se něco šarvátkovatějšího řeší ve třídě, automaticky spoléháme na FB ankety a na vyjádření se on-line. Jako by ta slova bylo snadnější napsat nežli říct.
Tuhle jsem viděla moc pěkný obrázek, na kterém bylo napsáno něco ve smyslu - Smartphony člověku pomáhají vyhnout se očnímu kontaktu a dalším nebezpečným situacím. A dost možná to tak často je. Skoro mám pocit, že kontakt s cizími lidmi, byť jen oční, se stává něčím zapovězeným a jedovatým.
Abych se ale konečně dobrala konce.
Je mi to líto. Je mi líto, že mnohdy chrlíme slova, bez toho, abychom jim dávali nějakou větší hodnotu, bez toho, abychom do nich promítali pozornost k tomu druhému. Vedeme monology, které vydáváme za dialogy. Případně vedeme dialogy, které by snad raději měly zůstat tichem. Jindy ale slova nenacházíme, neboť se na druhého neodvážíme ani podívat. Na jedné straně slova ztrácí svoji hodnotu, na druhou stranu nám ta hodnota děsivě chybí.
............................
Pokud máte chuť a nemáte zrovna komu napsat zprávu, můžete zalistovat:
- u Teedy a jejího Prolomit metroticho
- u mně a mé Informační inflace
- u vás, pokud mi napíšete odkaz :)
Naprosto souhlasím... Dnešní komunikace je natolik omezená, že se pomalu ani lidé nejsou schopni se bavit bez mobilů...