Pořídíme si děťátko

19. ledna 2015 v 17:09 | Magdaléna |  Všednodennost
O tom, jak jsem náhodou potkala jednu slečnu. Pak jí náhodou potkala znovu. A bylo to úplně jiné.
Toho mizeru bych nejraši "osobně" poznala.

"... a vlky z lesů žene hlad."

Na mé škole se pohybuje zhruba kolem 600 lidí. Některé potkávám každý den, jiné zas už několik let poprvé. Ti, co ale sedí ráno u stolu, jsou mi dobře známí. Jsou "moji". Vesničtí a autobusoví. Mezi nimi jsem kdysi poznala i jednu milou slečnu. A tak se vlastně začal ten příběh psát...



Byla jsem zhruba někdy ve druháku a sedávala ráno na chodbě spolu s dalšími, co jezdí do školy dřív. A sem tam si k nám přisedla i holčina o rok mladší (respektive o 2 roky starší než já, ale chodící o třídu níž). Tehdy jsem měla takové prazvláštní období. Líbila se mi. Hezky se usmívala, byla brunetka, kudrnatá a její jméno začínalo na stejné písmeno jako to moje. To jméno bylo podivně staročeské, ale slečna byla Ukrajinka. Věděla jsem, že bychom si rozuměly, ale já neměla odvahu jakkoli začít.

O několik měsíců později, jednoho srpnového dne, jsem jela na výstavu květin. Čistě jako doprovod, protože květiny mi nikdy příliš mnoho neříkaly. Dodnes si pamatuju, že jsem si trochu znuděně prohlížela různé odrůdy chilli papriček, když tu jsem za sebou uslyšela "Ahoj". Otočila jsem se a viděla tu svojí ranní slečnu, se kterou jsem se vždycky styděla mluvit. Tentokrát se ale neusmívala. Nevím, kde se to ve mně vzalo, snad to způsobil její posmutnělý výraz, kdo ví, ale zeptala jsem se, zda je všechno v pořádku. No, nebylo. Stále mi není jasné, proč mi tenkrát řekla to, co mi řekla, ale asi to potřebovalo ven. Během pár minut jsem se dozvěděla, že to doma nemá vůbec jednoduché. Maminka ukrajinská emigrantka. Nevlastní tatínek. Nevlastní sestřičky, které smějí všechno, zatímco ona nemůže nic. Křik doma. Nezájem. Neláska. A daleko víc. Nebo snad míň?

Následující školní rok jsme čas od času popovídaly, co je nového. Byly to krasný rozhovory, pokud se na to člověk díval z uměleckého hlediska. Z toho lidského to ale bylo spíš na slzu. Den, kdy mi oznámila, že jede za babičkou na Ukrajinu byl ten nejkrásnější. Po téměř 10 letech se vydala na místo svého dětství, na místo, kde zažila lásku. Čekala na otevřenou náruč své babičky, která po večerech plaší vlky. A dočkala se, přijela naprosto nadšená... V ten čas byla plna ideálů. Byla kouzelná, plánovala cestu vlakem zpátky na východ. Chtěla studovat a stát se lékařkou.

Jak šel čas, vídaly jsme se ale stále méně. Viděla jsem, že má milé kamarádky a já měla zase milé ty své. Pozdravily jsme se, prohodily pár slov, ale nic víc. Možná právě proto mi následující zprávy vyrazily dech.

Byl Boží hod vánoční a já stála na parketě zahalená cigaretovým kouřem. S Pekelníkem jsme se vypravili na myslivecký ples a čekali na jeho sestru. Když jsem za sebou opět uslyšela "Ahoj," věděla jsem, komu hlas patří. Stála tam v šatech, usměvavá a něžná. Nechala jsem Pekelníka svému osudu a chrlila jednu otázku za druhou. Jak se máš? Co doma? Ve škole všechno OK? To co jsem slyšela mě ale příliš nepotěšilo. Doma je to teď prý vcelku dobré, protože tam příliš není. Je hodně často u přítele, se kterým je i tady na plese. Měla jsem radost. Chtěla jsem vědět, kdo to je, a zda je na ní hodný. Prý ano, ale musí si ho hlídat, protože rád kouká na cizí holky. Zarazilo mě to, ale nechala jsem být. Když jí to nevadí... Pekelník mezitím přinesl láhev vína a jí jí nabídla skleničku. Odmítla. Nesmí pít, protože řídí domů. "Přítel nemá řidičák?" zeptala jsem se naivně, neboť žiju obklopena řízení-chtivými chlapci. "Ne, přítel řidičák má, ale chce pít." Aha.

Během variací na téma polka-valčík jsem se otočila ke stolu své malé kamarádky. Viděla jsem ho. Byl to ten typickej sígr, podobnýmu tomu, kterému má bývalá spolužačka porodila dítě. Ten večer jsem na to nedokázala přestat myslet. Pamatuju si, že jsem Pekelníkovi pošeptala: "Jestli se nerozejdou, tak jí udělá dítě. Chudák holka. Je hrozný vidět, jakou cestou se vydává jenom proto, že doma není doma."

Dnes ráno jsem opět seděla u stolu ve škole a poslouchala rozhovor, který nebyl určený mně. Byl to dialog spolužáka a jeho malé roztomilé přítelkyně. O němčině. O studiu. Škádlili se a pošťuchovali. Spolužákovo slečna vyprávěla o své kamarádce. Pochopila jsem pointu. Vyprávění mělo sloužit jako precedent. A týkalo se mojí malé kamarádky. Během těch 2 minut jsem se dozvěděla to, co jsem vlastně už věděla. Moje malá kamarádka už u přítele žije. Studovat neplánuje, protože si pořídí miminko.

To ráno jsem byla jako opařená, protože jsem to všechno vlastně věděla... Nelze nikoho odsuzovat. Jen je strašně těžký dívat se, jak ta, co lovila vlky, je nyní vlkem sama - hladová po životě a po lásce. Jde dopředu, protože vlky z lesů žene hlad. Jenže občas je možná dožene.

...

Netroufám si na tomto místě dělat žádné závěry. Vím svoje. Znám svou toleranci. Jenže svoje jsem i viděla.
Je to pro mě příběh natolik silný, že jsem ho v jemně poupravené podobě musela sdělit i vám.
Děsí mě vědomí toho, co člověk pro samostatnost a lásku uděla. A udělá to rád.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Coneja^^ Coneja^^ | Web | 19. ledna 2015 v 17:20 | Reagovat

Fakt překrásně napsáno. Děsivé, mrazivé, hluboké ... Já osobně bych si tohle nedokázala představit (vzhledem k tomu, že své první a jediné dítě plánuju možná tak na třicítku) .. Je to opravdu silný příběh .. Jsi odvážná, že ses s námi podělila .. děkuji ti za něj :)

2 Tina Tina | 19. ledna 2015 v 19:00 | Reagovat

Smutné a asi hodně typické. Holky, které mají doma peklo, často velmi mladé odejdou z domu za svým milým a pořídí si s ním dítě. Jenže ten milý je většinou gr--l, se kterým je život taky peklo. Na ni a dítě se časem vykašle, odejde za jinou atd.

3 Vlasta Vlasta | E-mail | Web | 19. ledna 2015 v 21:15 | Reagovat

Tenhle příběh se mě zvláštním způsobem dotkl a jistě není náhoda, žes ho vyprávěla zrovna ty.
Popravdě, neumím si tohle prostředí vůbec představit. Říkám si - nikdy se nezamiluju do nějaké smažky, do někoho, kdo "pro mě nebude dost dobrý". Jenže kdo ví, koho a kdy zasáhne amorek, že jo... :)
Jen doufám, že to s touhle slečnou dopadne dobře...

4 Fredy Kruger Fredy Kruger | 19. ledna 2015 v 22:15 | Reagovat

" Něco ti povím :  Zakrátko
budeme míti děťátko  !"

... John  Prdlaffka  není potěšen !
" Toť raději  chtěl bych být pověšen !"

... " Pohleď ! již břicho se nadouvá "...

... muž  ženě věc tuto rozmlouvá :
" Porod tě  bude  bolet !

" Neboj se, neměj strach  wole "....

" Ženská !  vždyť  jdeme již do let !
... příští rok  bude  nám  sto let !!
ještě teď mimino... to chceš ??

..... ( ? )  Dobrá!  jdu zeptat se otce !"

John  Prdlaffka  vyběhl rozčilený !
... otec řve z okna :  " Poslouchej ženy ,
a nekoukej hloupě... jako ta  kraawa !!"

... děd jdoucí po dvoře  přitakává
a chrochtá : " Když táhlo  mně, na stovku ......
já věru měl ještě chuť na holku !

dnes už to není nic platný !"
.... děd nahání  slepice... kachny ...

5 mengano mengano | E-mail | Web | 20. ledna 2015 v 9:05 | Reagovat

Tohle je dost rozšířený a bohužel tragický jev. Holky, které to nemají doma snadné, se upnou na prvního kluka, který jim projeví trochu zájmu, a vůbec neřeší, že je to třeba grázlík. A "pořídíme si miminko" bývá občas bráno jako jakási "kotva", tedy záruka, že bude všechno ok. Nic není dál od pravdy. Spousta holek pak čučí s miminem v náručí a přemýšlí, kde se stala chyba. Po grázlíkovi se slehne zem.

6 stuprum stuprum | Web | 20. ledna 2015 v 16:14 | Reagovat

Sígry mám rád, mají pamětihodný život, pořád v tahu. :D

Škoda kámošky, ale nelze ji obviňovat, prostředí udělá své. :)

7 Yima Yima | E-mail | Web | 21. ledna 2015 v 18:43 | Reagovat

Já mám vážně potřebu napsat nějaký komentář, protože ten článek a příběh ve mně hodně zanechal, ale nějak nevím co. Stává se ti to někdy?

Chci jen říct, že asi nemá cenu smutnit kvůli té holce. Možná chtěla něco jiného, možná kdyby to měla doma jednodušší, bylo by všechno jinak a za pár let by byla doktorka. Ale třeba pro ni byl důležitější životní klid a pohoda, byť s tím, co bude mít doma. Možná budou mít dítě a za rok se rozejdou. Ale třeba z toho dítěte vyroste úžasný člověk, který toho pro lidstvo hodně udělá. A kdyby neměla být šťastná s tím klukem, bude šťastná s tím dítětem. :)

Nezní to divně?

8 Van Vendy Van Vendy | Web | 22. ledna 2015 v 20:34 | Reagovat

A právě to dítě je bude jednou brzdit, bude pro ně sice radostí, ale i závažím, kvůli dítěti už se neodváží odejít, změnit svůj život (možná ano, ale je to nepravděpodobné).
Je to smutné, ta holka by si zasloužila lepšího partnera. Ale takhle to v životě dopadá, některé typy se přitahují, on v ní vidí asi tu snadnou kořist, které bude jednou poroučet a díky tomu bude jeho život bezproblémový. Ona bude poslouchat, vychovávat dítě, vařit večeře a uklízet a přitom trochu snít o lepším životě.
Napsalas to moc hezky, z celého toho povídání dýchá smutek, ale tak to skutečně v životě bývá. Nejsou vždycky šťastné konce a pohádky jsou jen v pohádkách.

9 Kristeen Kristeen | Web | 22. ledna 2015 v 21:35 | Reagovat

Silný príbeh a aj na zamyslenie ... Ja by som nemala takú odvahu to napísať a už vôbec nie takto, obdiv :)

10 missneverfree missneverfree | E-mail | Web | 23. ledna 2015 v 11:12 | Reagovat

Ach Bože...

Mohla bych vyprávět podobný příběh, ale snad radši ne. Přijde mi, že člověk v tomhle málokdy něco zmůže...

11 naoki-keiko naoki-keiko | Web | 24. ledna 2015 v 11:08 | Reagovat

Také mě obklopují lidi, kteří žijí doma bez lásky a já nevím proč, já jejich společnost vyhledávám a velice po ní toužím.
Ano, většina mých přátel to ve svém životě nemá idylické, ale právě s těmito lidmi se vedou ty nejkrásnější umělecké rozhovory, které by při lidském měřítku spustily návaly slz. Já se přiznám, že si s nimi rozumím líp než s těmi, které mají podobné přívětivé zázemí jako já. Prostě to tak je, možná bych byla té povahy, že bych se rozhodla za kamarádkou vydat a zkusit ji podržet (jestli na ni máš kontakt), protože ona asi nikoho jiného nemá...

12 Shara Shara | 12. února 2015 v 10:12 | Reagovat

"Bída z lidí lotry činí a vlky z lesů žene hlad." (Francoise Villon)
Připomněla jsem si verš svého oblíbeného básníka. A ten příběh.. je hluboký, hodně hluboký. I ta tvá slova na závěr. "Děsí mě vědomí toho, co člověk pro samostatnost a lásku uděla. A udělá to rád." Víš, taky jsem byla zamilovaná, šílěně. Do muže o 18 let staršího, který o mě nestál. Sice jsem si s ním nepořídila děcko (naštěstí), ale vím, že bych pro něj udělala cokoliv. Absolutně cokoliv a ano, udělala bych to ráda. Někdy si říkám, jestli těch pár příjemných chvilek stálo za to dlouhé trápení, které následovalo a vlastně ještě pořád trvá. Ale asi ano. Láska, zamilovanost, samostatnost.. ten pocit, když stojíš nohama pevně na zemi, nebo se naopak vznášíš v oblacích. Když tě uvnitř hřeje takový ten posvátný klid, máš úsměv na tváři. Asi ano, stojí to za to, všechno stojí obětovat pro lásku. Pro lásku a samostatnost ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
.
Všechny texty a fotografie jsou má vlastní tvorba, prosím respektuj to. Děkuji.


.