Co chci, to dostanu

5. srpna 2014 v 18:57 | Magdaléna |  Z hlavy
Kdysi mi kamarádka řekla jednu krásnou větu: "Co Terka chce, to dostane." Hodně mě to inspirovalo a čas od času jsem ji sama na sebe použila. Jenže pak jsem tak nějak došla k tomu, že člověk nemůže všechno chtít. A když může, tak to dost často není to, co chce doopravdy. Protože znáte to a znala to i Ona - "Nějak příliš rychle ztratím zájem o to, co dostanu."




Svého času jsem odpočítavala dny, než mi bude 18. Tenkrát to bylo 5 půlroků a zdálo se to jako nekonečná doba. Pět půlroků na to, aby Ona nezapomněla, abych se já osamostatnila, abych mohla cokoli. Jenže 5 půlroků je doba na něco příliš dlouhá a na něco zas neuvěřitelně nedostatečná. Za dva a půl roku se totiž člověk stěží naučí vařit, ale snadno se dostane na cestu, kterou vůbec nepředpokládal.

Někdy si říkám, že má můj život jenom tři veličiny.
Lásku
Peníze
Nezávislost
... ta rovnice pak funguje tak, že jedno je většinou cestou ke druhému a je jen na vás, co si postavíte na vrchol
... ta dynamika spočívá v tom, že se to během života mění

Měla jsem to nalajnovaný dokonale. Gympl. Praha. Byt. Odstřihnutí. Ona. Když to nevyjde, tak odjedu do Vídně na ten levandulovej plácek, kde je ta univerzita a kde je ta svoboda.
Jenže
Když člověk chce něco příliš dlouho, asi má šanci na splnění. A to jenom proto, aby zjistil, že už to vlastně nechce.

Když svítí slunce, říkám si, že jsem vlastně šťastná holka.
Mám všechno, co jsem kdy chtěla.
Jenže jak se říká, dobré bydlo nejvíc pálí.

Chtěla jsem peníze, svobodu, řidičák a povolení jezdit. Teď mám strach, že mě nechaj jet úplně samotnou a každej den. Že ty peníze vrazím do foťáku a bude po Rusku.
Přála jsem si automechanika šikulu a mladší verzi svého dědy. Chtěla jsem jistotu, že se o nás někdo postará. Teď po nocích myslím na to, že nejsem přiravená na to se poutat. Ne teď.
Chtěla jsem bejt rebelka, holka co jde proti zákazům. Teď se vztekám, že je máma proti a že okolí divně kouká.
Vysnívala jsem si velkou vysokou školu - jednu, dvě, tři... Teď sama na sobě cítím, že mě to už unavuje. Že moje kapacita umírá přímo úměrně nevím s čím.

Jako kdyby ve mě žily dvě.
Nebo jen jedna, co jí je všechno pořád málo.
Rozmazlenej spratek jedináček, co odhodí hračku, jakmile mu ji koupí.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Tea Tea | E-mail | Web | 5. srpna 2014 v 19:29 | Reagovat

Hodně zajímavý článek :) Je bolestivé, jak člověk o něco bobuje, touží po tom a pak ho ta touha omrzí a už se ohlíží po něčem jiným.
Ale chybovat je lidské a ponaučit se z chyb je oprávněné :)

2 Tereza Tereza | 5. srpna 2014 v 20:59 | Reagovat

Uvědomění vždycky bolí... Ať už nás ta bolest dělá silnějšími nebo slabšími, změní nás. Třeba jen na okamžik, třeba i po zbytek života.
Článek opravdu povedený. Možná nejde o to vždycky všechno pochopit, ale vnímat.

3 missneverfree missneverfree | E-mail | Web | 5. srpna 2014 v 21:10 | Reagovat

A tak pořád dokola.. Ženeme se za něčím, ztrácíme o to zájem a protože nás to definuje, tak nějak se ztrácíme sami.
Žijeme pro to, abychom získávali, a pak už na tom nezáleží?
Nebo jen nevíme, co chceme?

4 chantalumbrella chantalumbrella | Web | 5. srpna 2014 v 21:31 | Reagovat

No krásný článek, jsem na tom podobně...

5 stuprum stuprum | Web | 6. srpna 2014 v 13:59 | Reagovat

Lepší než být ubitý prací, utrpením zestaralý. :)

Takže uhas svou žízeň dravě sžírající třeba na malé sny, které si můžeš dopřát. :)

6 Ježurka Ježurka | Web | 7. srpna 2014 v 13:49 | Reagovat

Neboj se, však ty se rozhodneš správně. Každý v sobě máme pro i proti. Já se někdy taky divím, co to říkám, to jsem nechtěla a pak se v duchu omlouvám "té druhé" a slibuji si, že už ne. Tak nebuď smutná, určitě bude vše tak, jak má být. Krásně jsi to popsala.

7 all-is-magic all-is-magic | E-mail | Web | 8. srpna 2014 v 17:49 | Reagovat

Je bolestivé, že si to člověk uvědomí až po takové dlouhé době...  Totéž se stává, že si věcí začne opravdu vážit, jakmile je ztratí...

8 V. V. | E-mail | Web | 9. srpna 2014 v 20:11 | Reagovat

Jeden z těch článků, ke kterým bych se nejraději dlouze vyjádřila beze slov. Tyhle tvé výlevové úvahy o sobě samé ve mně bortí brány vlastních myšlenek. A to je dobře, ne že ne, ale vždycky se ponořím spíš do sebe a do úvah, jak se to má se mnou (malý velký egoista, těší mě) a pro komentář zbude, vlastně spíš nezbude nic moc. Omlouvám se za to. Někdy si napíšeme a probereme to, to možná bude lepší. :)

9 PaPája PaPája | Web | 10. srpna 2014 v 13:35 | Reagovat

"Když člověk chce něco příliš dlouho, asi má šanci na splnění. A to jenom proto, aby zjistil, že už to vlastně nechce."
Tak to je dobrý. Přesný. A od života docela podlý, co? :D To bylo ještě než mi bylo 12. Hrozně jsem se těšila až budu moc sedět vepředu, jako spolujezdec. No, a šup, bylo mi 12 a já vepředu neseděla. Nechtěla jsem. Proč taky? "Vždyť to ani nepotřebuju."

A jedno je na tom dobrý, na tý větě, co jsem si od tebe zkopčila. Pořád věřím, opravdu moc, že pokud člověk vytrvá, tak se mu to opravdu splní. V téhle věci mám v sobě jenom jeden hlas. Jasnej, přesnej. Ovšem "otázky" jiného typu "škola, práce, rodina", to mám zatím těch hlasů na tucet. Ale stejně nevíš, co ti dá zítřek. Každý další den tě může něco cvrnknout do nosu a budeš vědět. Život je prostě nevyzpytatelnej. :-)

10 Magdaléna Magdaléna | Web | 11. srpna 2014 v 11:45 | Reagovat

[1]: Já si právě nejsem jistá, zda se člověk vůbec poučit dokáže.

[2]: To si říkám taky... a pak občas lituju a říkám si, že bych někdy radši chápala.

[3]: To je právě to. Řekla bych, že jsme pořád lovci. Lovci jídla, lovci zážitků, lovci chvil...

[5]: Děkuji... neškodné sny dělají život krásnějším

[6]: Děkuji za krásné přání...

[7]: Podobný citát napsala kdysi teta v pubertě na zrcadlo. Ten nápis tam máme dodnes.

[8]: Není se za co omlouvat. Já zrovna nedávno napsala článek inspirovaný tebou  a nakonec jsem nějak ztratila odvahu ho zveřejnit. Budu dělat všechno proto, abych jela letošní školní rok opět do Kladna a abych letos jela sama autem a měla čas :)

[9]: Se spolujezdcem si to vystihla naprosto přesně. Když jsem byla menší, děda mi říkal, že člověk se pořád na něco těší. A měl pravdu. Až mi bude 13, tak... až mi bude 18, tak.... až budu bydlet ve svým, ... :) a když to přijde, člověk má najednou ze všech těch změn strach

11 Tea Tea | E-mail | Web | 11. srpna 2014 v 12:17 | Reagovat

[10]: Tak tady jde hlavně o to, aby si to ten člověk časem uvědomil, taky jsem udělala obrovskou chybu, když jsem na něco spěchala, musela to už mít konečně za sebou a ponaučila jsem se, vím už, že jsem měla raději počkat i další rok třeba, ale neudělat to s prvním blbec, který přišel do cesty a choval se jako hulvát..

12 Vendy Vendy | Web | 12. srpna 2014 v 20:33 | Reagovat

Sebeklam je někdy potřeba, aby člověk vůbec přežil. A taky se říká - dej si pozor na to, co si přeješ - mohlo by se ti to splnit.
Myslím že tady se nestalo nic jiného, než fakt, že jsi poznala, že každá světlá stránka má svůj rub. Svoboda je báječná, ale přináší taky odpovědnost. Anebo fakt, že se o všechno musíš postarat sama (nebo se postarat o někoho, kdo se bude starat). Peníze, pokud jich není dostatek, jsou problémové v tom, že některé věci prostě musíš zaplatit a z toho zbytku si můžeš jen něco dopřát.
A vysoká škola? I to není na škodu, buď ji dokončíš nebo zjistíš, že to není to pravý ořechový.
Ale můžeš si říct jedno na sto procent - zkusilas to!

13 Teeda Teeda | Web | 14. srpna 2014 v 17:26 | Reagovat

Vítej ve světě dospělého žití. Kdy už neděláš co chceš, ale tvůj svět se rozdělil na to, co je správné a ty to víš a na to, co je správné pro tebe a je to rebélie.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
.
Všechny texty a fotografie jsou má vlastní tvorba, prosím respektuj to. Děkuji.


.