Blogový coming out

22. dubna 2014 v 19:40 | Magdaléna |  Všednodennost
Jsem si vědoma toho, co slovní spojení "coming out" může znamenat. Ale toho bych se pro dnešek až zas tolik nedržela. Chtěla bych s vámi sdílet dost aktuální a dost osobní pocit, který mi dneska byl dán. Možná to nebude úplně zřetelné a srozumitelné, možná to bude dokonce i přespříliš dlouhé, ale myslím, že byste to měli vědět. Ne. Já chci, abyste to věděli. :)

Bude to o přiznáních, o změnách, o překvapeních a především O VÁS.




Nevím, jak to máte vy, ale já jsem nikdy nechtěla psát blog s tím, že by byl veřejný i pro lidi, se kterými se běžně vídám v reálu. Jsem asi zbabělec, ale věděla jsem, že by mě vědomí toho, že to čte můj spolužák či profesorka, akorát omezovalo a zbavovalo jisté spontánnosti. Také to byla určitá forma terapie, náhrady, prezentace zájmů, o kterých třeba okolí ani neví, ... a zkrátka jsem nechtěla, aby mě všichni znali v celé mé kráse. Na druhou stranu jsem ale počítala s tím, že svět je malý a že minimálně najde blog třeba máma nebo tak. Nikdy jsem nechtěla psát něco, za co bych se musela stydět.

Jenže, přiznejme si to, plány se občas mění, ať už naším zásahem, nebo sami od sebe. Je to trochu zvrácený, ale asi jsem chtěla, aby o téhle mé činnosti přeci jen někdo věděl, a tak jsem dala adresu dvěma kamarádkám, při příležitosti, abych zachytila sobě i jim zážitky z jednoho moc fajn odpoledne. Článek jim udělal vcelku radost, Blondýna si díky tomu založila tumblr (píše se to tak? :)) a Malá si čas od času blog přečte, byť nevím, z jakých pohnutek.

Pak bylo na dlouhou dobu ticho. Psala jsem, vařila a o blogu moc nemluvila. Někdy na podzim jsem se svěřila svému Muži, že jsem na titulní stránce blog.cz. Chtěl to vidět. A tak četl. Zajímaly ho především články věnované jemu. Byly asi tak dva. Řekl mi, že grafická stránka není špatná, ale že návštěvnost 200 lidí za den není moc. Neměla jsem sílu mu říct, že to je způsobené jen tou titulkou.

Od té doby jsem čas od času vložila fotku na facebookové stránky Dity P., s tím, že jsem vymazala vodoznak. Aneb nikdy nevíte, kdo se na stránky také připojí, že jo. Paranoia jako vyšitá. Tou dobou jsem si také hodně povídala s mámou, snažila jsem se najít nějakou novou cestu, ve které by se cítila šťastná. Byly to krásný rozhovory plný optimismu, kdy jedna podporovala druhou. No a někdy začátkem měsíce se to stalo. Došly jsme k závěru, že bychom mohly zkusit propagovat pár věcí právě přes blog. Hodně jsem mámě o tom virtuálním světě povídala, a abych ji povzbudila, ukázala jsem jí to svoje skoro roční "dítě". Článek o reformě školství ji překvapil. Asi si nemyslela, že tyhle věci vůbec registruju.

A pak...


Vždycky jsem měla pocit, že jsem tak trochu "FB king" a že víc než dobře ovládám jakékoli nastavení soukromí na sociálních sítích. Měla jsem pro to přesvědčení dost důvodů. Jenže jsem nějak nezaregistrovala, že se vám ukazují i sdílení v rámci skupin, dokonce i v těch, jimiž nejste členem.
Můj odkaz na kopřivový dort mi lajkla kamarádka. (****)
Trochu jsme si o tom povídaly a já došla k závěru, že mi to nevadí. Dokonce, že jsem u ní snad i ráda, protože to vysvětlilo pár věcí, které bych asi už jinak nevysvětlila. Pak mi řekla, že už to ví 3 měsíce. Že si zahrála na detektiva, že mě našla. Na jednu stranu to byl šok, protože zjištění, že někdo čte vaše infantilní článečky o lívancích už takovou dobu, není úplně to pravé "lívancové". Na druhou stranu to dokazuje, že mě poslouchá, když mluvím. Že zaregistrovala pár blogových narážek a že jí to zajímalo. (A ano, počítám s tím, že to čteš)

Ta kamarádka mi to vlastně napsala včera. A dnes přijdu do školy, kde mě obejme jiná kamarádka a pošeptá mi: "Pěknej blog," a do háje. "Jak to proboha víš?" ptám se, ale odpověď jsem snad ani slyšet nechtěla "Od L. Poslala mi včera odkaz. Je to fakt krásný. Vůbec jsem netušila, že ..." A DO HÁJE!

Ale proč to celé píšu!
Mezi lavicemi pak proběhl jakýsi mikrorozhovor, ve kterém jsem zjistila, že píšu, jako kdybych to opravdu psala já. Že někdo čte moje články ve vaně a že ten někdo to zvládne třeba i 3 hodiny. V kuse. Že se to někomu líbí.
A přestože jsem tak možná nepůsobila, potěšilo mě to. Jsem ješitná. Tak trochu. Možná víc.

A víte, najednou mi to vlastně všechno zacvaklo. Jasně. Jsem nervózní z toho, že mohou všichni zjistit mojí posedlost jídlem (což už asi stejně znají), že si třeba přečtou ten rozhovor, že... že je na blogu pár článků, které asi nejsou tak úplně "public friendly", na druhou stranu je to možná fajn prostředek, jak něco sdělit a sdělit to těm, kteří o to opravdu mají zájem. Je to můj prostor, kde se k nikomu nevnucuju na zeď. Je místo, kde jsem pánem svého designu, byť v rámci mých (velmi) omezených grafických schopností. Také to mohu pojmout jako možnost, jako výzvu a kdo ví, kam vítr povane...


Nejkrásnější na tom je ten fakt, že se vám ty světy jakoby prolnou. Ne. Neděsí mě to.
Najednou pár lidí ví o tom, co je (už) vaší podstatnou součástí, co vám bere čas, ale zároveň je to i taková nitka od virtuálního k realitě. Víte, ten důvod, proč jsem nikdy nepřešla na blogspot je právě ve vás tady. Nic by mi nemohlo nahradit tu komunitu. Vážně. A vím, že mnohé z vás chci potkat. Chtěla bych otestovat své nové boty a proběhnout se s PaPájou, prohrabávat se s Kariol haldami knížek a pohladit Sametku. Taky bych chtěla vidět Holandsko a třeba strávit pár minut s M., přičemž bych se cestou zpět stavila v Norsku, abych potkala tu nejvíc pozitivní slečnu. S radostí bych prošla celou ZOO s Teedou, klidně i dvakrát a pak se stavila na to nejobyčejnější jídlo pod sluncem a nebo bychom ho pod sluncem rovnou ukuchtily. Taky by se mi líbilo poznat třeba Mengano nebo Blouda, abych zjistila, jak někdo může psát s takovým humorem. A taky Ježurku, abych jí mohla darovat ježečka. Jenže to není všechno. Jsem si jistá, že i setkání se Sentenciou nebo Zítra by bylo báječné. A možná i s Em Zett, Sydney nebo Říjnovou, přestože své blogy nesledujeme až zas tolik. A dost si umím představit situaci, že jednou, za pár desítek let potkám Pandoru na jamboree. Ráda bych také realizovala slíbenou "žraničku" s DaG, která se z blogového světa tak odmlčela a která měla dar hrát si se slovy vez toho, aniž by o tom přemýšlela. A tím to určitě nekončí...

Zkrátka a dobře cítím vděčnost. Vděčnost, radost a trochu i výzvu v tom to propojit. Ne hned. Třeba ne ani za rok. Třeba možná nikdy 100%, ale alespoň z části. Líbí se mi to. Ta představa. A jsem ráda, že jsem měla vůbec tu šanci vás tu takhle poznat. Že jsem měla tu šanci zjistit, že spolužačky zjistily. A že možná zjistí i někdo další.
Nechci nic zveřejňovat, nechci na nic tlačit. Ale vím, že to tu je. Že to jde a že to jít může.
Děkuju vám.
 

8 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Enitas Enitas | Web | 22. dubna 2014 v 20:42 | Reagovat

Já jsem dřív strašně řešila, když mi na blog přišel někdo z "reálného světa". Fakt jsem si několikrát blog zrušila a založila si nový. Nakonec, píšu si tam dost osobní věci. Ale už před nějakou dobou mi to vadit přestalo. Teď mi jedna bývalá spolužačka, se kterou se moc ani nebavíme, řekla, že ten blog už delší dobu čte. Nejdřív jsem byla v šoku, ale ona pak dodala, že jako píšu tak dobře a baví ji to.. A to mě náhodou potěšilo. :) Člověk to musí brát tak, že proč by tam vlastně jinak ti lidi chodili.. prostě nás rádi čtou!:)

2 Drahoušek Drahoušek | 22. dubna 2014 v 20:47 | Reagovat

Detektivní kancelář pochopitelně čte ;-).
Víš, je dobrý vědět, kam ses ztrácela.
PS: proti lívancům nic nemám

3 Tey Tey | 22. dubna 2014 v 21:07 | Reagovat

Všechny své blogy jsem zákládala se stejným záměrem jako ty. Na všechny nakonec vždycky někdo přišel z okolí a já ho vždycky zrušila.

Docela mi to chybí, ráda bych se zase podělila o mé myšlenky nebo mé kuchtící pokusy, fotky, slohové práce. Ale myslím si, že kdyby na to zase někdo přišel (a že přišel), zase bych ho zrušila. Celá ta situace je taková směšná, dokážu se v klidu svěřit lidem, které znám přes blogy, ale mamce přitom nedokážu dát přečíst mé líčení, které mi češtinářka pochválila, jinak by se ani o něm nedozvěděla. Zkrátka se bojím, že by se mi všichni vysmáli..

PS: Článek není přespříliš dlouhý, je akorát tak dlouhý na to, aby ses s námi podělila o své pocity. Od toho blog přeci je, nebo ne? :-)

4 DaG DaG | Web | 22. dubna 2014 v 21:16 | Reagovat

Náhody nejsou, víš to? Já už jo :-) Zrovna dnes jsem našla pár chvil a vyrobila pokus o návrat. I díky Tobě :-) Spoustu věcí prožívám podobně, hezky jsi to sepsala.
A na tu žraničku se moc těším - a už brzo u mne potkáš současné vývařky :-) - sem.tam stihnu uvařit a sem-tam to někdo i vyfotí :-)
Jsem ráda, že jsem zpět, je mi ctí, být na jakési "tabuli slávy", která vznikla v tomto článku. A nutno říci, že jsi mi chyběla!

5 Kariol Kariol | E-mail | Web | 22. dubna 2014 v 21:51 | Reagovat

Tenhle článek mě dojal. :3 Protože to, co píšeš, je...
Za svůj blog se nestyď. Nemáš k tomu nejmenší důvod, protože tenhle koutek je tvým vlastním odrazem, který se mimořádně upřímně leskne. A co, že píšeš o jídle? O věcech, o kterých bys normálně nemluvila?
Opravdu asi nejvíc se mi na tom všem líbí ta komunita. Mám tady na blogu skutečné přátele. Přátele, kteří mi pomůžou, když potřebuju, kteří mě vyslechnou, když se chci vypovídat. A vlastně ani vůbec nevadí, že nejsme stejného věku, postavení, názorů... To je na tom to krásné.
Už od jedenácti let, kdy jsem blog začala brát převážně (ne)vážně jako Ebolin, se znám s Vendy, Ježurkou, Luné, Mniškou a Em Zett, tehdy se některé jmenovaly jinak. Ne se všemi jsem se už naživo setkala, ale díky nim jsem se dokázala posouvat dál a v blogování vytrvala. Zpětná vazba je důležitá a pokud máš takové přátele - a jak vidím, ty je máš -, blog se stane nedílnou součástí tvého života. Nemohla bych to vymazat. Vzpomínky na vás všechny.
A možná je opravdu dobře, že tví spolužáci o tobě vědí. Protože tě možná snáz pochopí. Moje spolužačky si například čtou mé nemalé radosti o informatiku, já jim je vyprávím a přidávám i jiné vtipné historky a celé je to jedna malá radůstka. I když mám pořád nutkání svůj blog měnit (k lepšímu), nestydím se za něj. A ty taky nemusíš. Je stejně báječný, jako jsi ty sama! :)

Doufám, že se někdy těma knížkama vážně prohrabeme. Ani nemusíme. Můžeme si sednout do trávy, jíst jablka, fotit ranní rosu, pozorovat mraky na obloze a smát se jejich tvarům. Smát se jen tak. :) Myslím, že s tebou bych to zvládla. :)

6 Em s tečkou Em s tečkou | Web | 22. dubna 2014 v 22:04 | Reagovat

Hrozně se mi líbí, jak jsi v tomhle článku "lidská". Snad úplně poprvé od tebe čtu něco takhle... upřímnýho, otevřenýho, takovýho prostě "tvýho" a to je hrozně fajn :) Je příjemný nakouknout i o kousek dál než jen k těm lívancům :))

Ó, zmínčička o mně! :D Jen přijeď! :D

Mě to prolínání světů docela děsí, hlavně představa, že mi blog čte rodina. Setkání a udržování vztahu i v reálu mi tak nějak přijde málo myslitelné - bavit se s někým online je prostě jiné než na živo a já myslim, že z toho setkání by mohly být dost rozpačité obě strany... člověk má o tom druhém nějakou představu, o to horší, když nikde nevystavuje třeba fotku - a pak ti na schůzku dovalí něco, na co třeštíš oči jak blázen :D  
Na druhou stranu - ta pozitivní odezva od okolí musí být super ;)

BTW proč je tam fotka tý slépky? Jako dramatickej efekt, nebo? :D

7 Cleo Cleo | Web | 22. dubna 2014 v 23:28 | Reagovat

Přesně tak jsem se cítila, když jsem měla ukázat blog někomu v reálu. Zná ho jeden člověk a doufám, že to tak zůstane. Nestojím o to, aby mě znali další lidi.

8 mengano mengano | E-mail | Web | 23. dubna 2014 v 7:15 | Reagovat

To já jsem spíš takový tichošlápek:) Vůbec netoužím po tom, aby můj blog vyčmuchal někdo z mého okolí. A pevně doufám, že to ani nehrozí. Jsem přece jenom jiná věková skupina a tak se vůbec nezajímám o sociální sítě a tak podobně.
Nerada bych paní Chytré vysvětlovala, proč jí chci praštit lopatkou:)

Děkuji za zmínku v článku, je mi opravdu ctí:)

9 Tea Tea | E-mail | Web | 23. dubna 2014 v 9:23 | Reagovat

Nádherné :)
Já taky začínala s tumblerem :D a nikdo ho nečetlů krom mých dvou kamarádek, které tam měly svůj blog taky, ale přesně, byl to muj tajný ,,koníček" styděla jsem se, že by někdo četl mé pocity a mé zážitky s prostředí, které moc lidí v mé realitě nechápe.
Tenhle můj blog taky ze začátku několik měsíců nikdo často nenavštěvoval, pak se ve mně něco změnila a já zatoužila po názorech na mé články, ten pocit, jestli to někoho zajímá, pár mých přátel udiveně mé články s radostí četli a chválily, s jakými city píšu a radily, abychom v tom pokračovala. Od té doby se nebojím komentovat články, ukazovat svůj blog, když mám nějaký tajný soukromý článek, který nechci, aby někdo z mé reality četl, tak ho prostě nesdílím, ani nikomu neposílám a spíš si vše moc citlivé píšu do svého tajného deníčku, který mám uložený jen ve svém pc, ale za mé články o hudbě, o mých zážitcích se už nestydím :)

10 Ainree Ainree | Web | 23. dubna 2014 v 10:30 | Reagovat

Já patřím k těm, kteří na blogu milují tu anonymitu a svobodu. Už jsem zažila, když se mi na můj dávný blog vetřeli lidé z reálu a ten blog pak skončil, protože to nebyli moji přátelé a rozhodně to nečetli, proto že by je to zajímalo...
Na jednu stranu obdivuji, že jsi to ustála ale na stranu druhou si nedokážu představit, že tě to nezačne stresovat a vadit ti to.
Musím se přiznat, že jsi mě docela vyděsila, co když i mé okolí ví o mém blogu a jen mi to neříká? (právě jsem získala novou paranoiu.. :-) )

11 PaPája PaPája | Web | 23. dubna 2014 v 11:12 | Reagovat

Něco podobného o těch lidech, co ví o mém blogu jsem taky psala, ale nikdy nezveřejnila, páč jsem to psala v afektu pěkně naštvaná :D.

Ale co chci říct... o mém blogu ví tolik lidí z mého okolí, že bych potřebovala hodně rukou, abych ti to ukázala na prstech. Docela mě to svazovalo, takové to "Co si řeknou?", "Oni si určitě budou myslet, že je to trapné!". Až jedna z mých kamarádek mi řekla: "Wooow, no tak to je boží. Určitě se za to nestyď, nemáš za co, prostě piš!". A to mě hrozně nakoplo. Vždyť jestli to ti lidé čtou, ať už s povrchností nebo ne, ty články se jim prostě líbí, jinak by se na to nekoukli, to dá rozum. A takovýhle lidé jsou zároveň tvoji největší fanoušci! :-) Navíc jsme to prostě mi, kdo to utváří a píše, je to naše práce a my bychom ji měli s hrdostí prodat! :-)
(a pokud to, co píšeme, píšeme s nejčistším vědomím a svědomím, proč ne)

Oh, a děkuji za takovou milou poznámku o mě! :-) Vůbec ten poslední odstaveček o blogerech je super! Vystihuje každého z nás, naší práci.
Tak jo, už se těším na to běhání! <3(Ikdyž teď jsem rozbitá, jako cikánský hračky a zatejpovaná od hlavy až k patě :D.)

12 PaPája PaPája | Web | 23. dubna 2014 v 11:14 | Reagovat

[11]: *my ... opravuji se. Měla bych se kát. :D

13 Magdaléna Magdaléna | Web | 23. dubna 2014 v 18:41 | Reagovat

[1]: Takhle si pak ke člověka najdou cestu i lidé, se kterými by se třeba celou dobu míjel :)

[2]: Detektivní kancelář detekována :)

[3]: Ty mi právě už nějakou chvíli vrtáš hlavou. Vždycky jsem si říkala, zda bloguješ nebo ne, vždy jsem se chtěla podívat k tobě, ale nikdy nebyl odkaz :)

[4]: Tak tohle je neuvěřitelný! Vážně! :) A vlastně se díky tomu docela směju (krásné německé schmunzeln pro usmívání se v duchu :))

[5]: Tak já asi nejsem blogerka v tak velkém stylu jako ty. :) Vlastně si ani nedokážu představit, jak taková setkání probíhají, ale o to víc mi to přijde zajímavé :)
A děkuju.
P.S. Doufám, že sis dnešní den bez DPH dost užila ;)

[6]: Děkuju :) Čas od času se snažím přidat i něco lidskýho, ale je fakt, že to jídlo stále převládá.
Co se týče setkání, je to záležitost na roky, a kdo ví... navíc nechci, aby to kohokoli stresovalo. Ostatně proto i těch pár minut :)
Slípka, protože tak nějak jsem si asi v tu chvíli připadala :)

[7]: :) Každý to má zkrátka nějak :)

[8]: Je pravda, že tvůj blog je v tomhle asi osobnější. Tam by nějaké ty perzekuce i hrozit mohly. Minimálně od Kačenky :)
BTW: Medvěd ví? :)

[9]: Tak to je na mě asi veřejné až zas moc :) Spíš to nechávám osudu, kdo najde a kdo bude chtít hledat. :)

[10]: Takové vzpomínky musí člověka asi dost ovlivnit, to mě nenapadlo. A jesli mi to bude vadit? :) No, snad až zas tolik ne. Je to výzva, jak psát víc skrytěji a náznakově :)

[11]: No, musím říct, že docela obdivuju. Já bych nespočet "reálů" asi tak dobře nezvládla :) Ne teď.
Já děkuju. A doufám, že se "složíš" co nejdřív :)

14 Andy (Slečna A.) Andy (Slečna A.) | Web | 24. dubna 2014 v 20:27 | Reagovat

Vnímám to dost podobně! :) Celou dobu jsem se snažila tak blog utajit a ono to stejně prasklo. A najednou prostě, vztah s těma lidma potom je hned o něčem jiném... s těma, kteří to opravdu čtou a opravdu je to zajímá (a to teď mluvím hlavně o svých předešlých blozích/blocích/blogech - who knows?).

Ale ve skutečnosti, ty zde zmiňuješ že proto nechceš na blogspot, já právě proto přesla na blogspot. Je to ve své podstatě takové odhalenější podle mě.
Ale na druhou stranu ano, bojím se toho, co to udělá s mými blogovými vztahy, které si už skoro rok pěstuju, bude mě mrzet, pokud se tímto ukončí. Stejně jako ty bych ráda hromadu těch slečen ve skutečnosti poznala.
Prostě, blog mi dal opravdu hodně :) A za své myšlenky se vlastně nestydím. Takže, odhalme se světu :))

15 Vendy Vendy | Web | 26. dubna 2014 v 20:55 | Reagovat

To byla nádherná úvaha a povídání v jednom. Za svůj blog se vůbec nemusíš stydět! Je opravdu na úrovni, moc dobře vedený, i vizuálně příjemný, decentní, pohodový. Tvé články jsou zajímavé, píšeš o něčem, co má hlavu a patu, ať se jedná o úvahy, o reakce na něco, co se děje, nebo o svých oblíbených receptech. I receptové články nejsou jenom receptové, vždycky napíšeš něco víc, něco osobního, třeba jak ses potýkala s přípravou jídla, jak ti chutnalo, nechutnalo, jak jsi našla nějakou vychytávku, vylepšení...
Máš moc pěkný blog a myslím, že i tvá mamka může být na něj hrdá, i tvoji milovaní a známí a kamarádi tady nenajdou nic, co by bylo špatného.
A ten blogový svět vidím podobně, na rozdíl od facebooku a obvyklého trendu si navalit stovky tzv.přátel, blogoví lidé mi připadají skutečnější (taky je fakt, že se na blozích navštěvujeme už několik měsíců nebo let), a díky tomu je i víc poznáváme, trochu nakoukneme pod pokličku domácích problémů, uvidímě nějakou vychytávku při vaření nebo tvoření, objevíme někoho kdo fantasticky maluje, dělá grafiku nebo přešívá staré věci na nové, někoho, kdo pečuje o zvířátka a někoho, kdo pečuje o staré lidi...
Blogový svět je totiž i skutečný, na každém blogu je jeden skutečný člověk. Někteří to berou anonymně a krátkodobě, jiní zase docela vážně. Nehledě, že na blogu se poznali lidi, co se občas setkali i v reálu.
Krásný článek, Magdalenko.

16 Vendy Vendy | 26. dubna 2014 v 20:57 | Reagovat

P.S. ten závěr o blogerech se mi moc líbil. Díky! Sametka mává na pozdrav :-)

17 Teeda Teeda | Web | 28. dubna 2014 v 19:57 | Reagovat

Já myslím, že na blogu asi vždycky tahle chvíle přijde. Kdy ti dojde, že ty lidi, kteří tě čtou máš ráda a nejde jen o to, že si ráda, že tě čtou. :) Nicméně já jsem stále radši trochu schovaná... :) Jo a na tu zoo bychom potřebovaly ještě Lenina! :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
.
Všechny texty a fotografie jsou má vlastní tvorba, prosím respektuj to. Děkuji.


.