Slyším, slyšíme, ... neslyšíš?

26. listopadu 2013 v 16:40 | Magdaléna |  Z hlavy
Sedím na nepohodlné židli s vidinou, že můj zadek následující dvě hodiny asi nepřežije, a vím, že jsem se pro tato muka rozhodla dobrovolně. Navíc místo hodiny němčiny...

Předstoupí před nás pán a začne s přednáškou. Neřekne jediné slovo, ale přesto víme, co nám říká. Má překladatelku. V průběhu dvou hodin se nám snaží ukázat svůj svět z několika různých stran a my na oplátku jeho mlčení přehlušujeme tím svým. Nejprve popíše kruté časy v dobách antiky, pak přejde ke vzniku prvních škol a nakonec vypráví o více než stoletém teroru, který skončil až koncem 20. století. Jako kontrast uvádí příklady ze současnosti, které dokládají, že dnes už s lidmi, jako je on, naše společnost počítá, ale přesto k nim chová jisté předsudky a mýty. Pak si zahrajeme tichou poštu, naučíme 10 slov a neslyšně zatleskáme.
Pán je totiž neslyšící...



Dnes jsem byla na přednášce o neslyšících vedené Sergejem Bovkunem, který po celou dobu pouze dvakrát zakašlal. Mluvil na nás znakovým jazykem a překládala mu paní Naďa. Většinou jsme zvyklí na dokumenty a besedy, jejichž účelem je vyvolat pohnutí, ukázat sílu jedince či kolektivu a tak trochu naznačit, že postižení lidé jsou stejní nebo dokonce lepší než my. Toto setkání bylo ale koncipované jinak. Sergej přijel, aby nám vysvětlil různé mýty, humorným způsobem ukázal, co je důležité při komunikaci a zodpověděl nespočet otázek. Nechtěl dojmout, ani naučit. Chtěl ukázat, že to tak prostě je. Že s tím jde žít. Že lidí, jako je on, není málo.

Nedokážu popsat přednášku tak krátce, jak bych chtěla. Nemůžu vám zprostředkovat Sergejovy fórky ani profesionalitu překladatelky. Můžu snad jen napsat pár věcí, na které jsme se ptali, které nás zajímaly a možná i překvapily. S voděním nevidomých jsme se totiž setkali víceméně všichni - ať už prakticky nebo teoreticky. Sama si vzpomínám, jak nám paní učitelka ve školce vysvětlovala, proč má ladič piána bílou hůl a jak slepé lidi vodit přes přechod. To známe. Ovšem ruku na srdce - co víme o světě neslyšících?

Překvapilo mě už jenom to, že pojem znaková řeč je nesprávný. Je to pouze jakýsi kodifikovaný pojem, který relativně zdomácněl, ale nic víc. Často se tím myslí znakový jazyk - což je vlastně soubor gest, posunků a hesel pro sluchově postižené. Dále máme také znakovanou češtinu - což je mateřský jazyk neslyšících na našem území.
Ono obecně, s tím jazykem je to daleko složitější. Pokud si myslíte, že existuje nějaká mezinárodní forma, jste na omylu. Pokud jste přesvědčeni, že znakovaná čeština je pouze čeština převedená do gest, mýlíte se také.
Znakové jazyky jsou naprosto svébytné a navzájem od sebe odlišné. Mají jistou příbuznost, ale neslyšící Nor a Ital se domluví asi jako běžný Čech s Polákem - pochopí co se od něj chce, ale na popovídání to není. Znakové jazyky se také liší od jazyků mluvených - stavbou věty, gramatikou a celkovým fungováním obecně. Věty jsou tvořeny úplně jinak. V praxi to znamená, že neslyšící žijící na českém území se učí češtinu stejně, jako kterýkoli jiný cizinec. Proto se nemůžeme divit, že neslyšící píše s chybami (mohla jsem se sama přesvědčit) - není to dané jeho inteligencí, ale pouze tím, že pro něj jde o jazyk cizí. Znakový jazyk také není stejný všem národům, kteří mluví stejným jazykem. Existuje znakový anglický jazyk a znakový americký jazyk - bez nejmenší podobnosti. Znaková němčina se od znakové rakouštiny liší také a to dokonce i na území jednotlivých regionů.

Z důvodu jazykových odlišností je velmi důležitá role překladatele. Je zajímavé, že s neslyšícími nespolupracují denně, ale jsou pouze objednáváni na důležitá jednání, k lékaři, či na přednášky, jako byla třeba ta naše. Neméně zajímavé je také to, že na překladatele má nárok každý - je totiž zdarma a počet poskytnutých hodin se neomezuje. Co ještě překvapilo mě osobně, bylo, že neslyšící zástupce zastává funkci i v Evropské unii. Překlad mu zajišťuje žena, která maďarskou znakovou řeč převádí do mluvené angličtiny... Něco naprosto neuvěřitelného (jen si vemte, kolik procesů musí její mozek provést s každým slovem)

Ono i ta hra na tichou poštu měla smysl. Sergej prvním lidem vyznakoval jednu větu o třech slovech, kterou oni poslali dalším 3 lidem za nimi. Žádná věta nedorazila v původním znění. U znakového jazyka jde totiž hned o několik věcí - o tvar ruky, počet zdvižených prstů, pohyb ale i umístění paží (u pasu, u prsou, u obličeje, ...) Například znak pro slova "sport" a "ředitel" je naprosto stejný, liší se pouze výškou, kde gesta provádíme. Kamarádka, která navštěvuje kurz, mi ještě pošeptala, že výraz pro "znakovat" a "mít sex" má rozdíl pouze v jednom zdviženém prstu.

Co vám budu povídat - na bolavý zadek jsem zapoměla dřív než brzo. Odcházela jsem s hlavou plnou nových věcí, nad kterými jsem vlastně nikdy ani nepřemýšlela. Odcházela jsem s hlubokým obdivem ke všem překladatelům i k lidem, kteří musí umět dvakrát více jazyků, aby se "domluvili" stejně jako my.

Neslyšící jsou komunitou, o které se příliš nemluví. Je to logické. Nemohou křičet, nemají žádnou Světlušku a nemají ani pocit, že by slyšeni být měli. Sergej vypadal spokojeně. Nechápal, co nechápeme. Jeho dcerka je slyšící, ale jejím mateřským jazykem je znaková čeština - vyrůstá v klasickém bilingvidním prostředí - co my na tom prý vidíme?
Je to jiné.
Nemluví se o tom.
Ale co my o tom světě víme?
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Kariol Kariol | Web | 27. listopadu 2013 v 13:04 | Reagovat

Upřímně, do jisté míry je to zajímavější než němčina, ačkoliv i u té je strávený čas příjemný. :)
Já si vůbec neumím představit, jak takoví lidé žijí. Ne, nepřipadám si nadřazená nebo tak, ale rozhodně bych zrovna o sluch přijít nechtěla. Tolik krásných zvuků, které tak ráda poslouchám, barvitost hudebních nástrojů a hlasů, hlas přírody... Ne, nechtěla bych o to přijít.
To jsem nevěděla, že znaková řeč se ještě takhle dělí, i když je to celkem logické. Určitá podobnost v tom musí být, ale stejně se neslyšící nedomluví na druhém konci planety.

U nás na gymplu máme ve třeťáku kluka, je slepý. A jsem vážně moc ráda, že je obklopen lidmi, kteří mu pomáhají. Je chytrý, vynikající student, ale má zkrátka zrakový handicap a to mu ztěžuje práci. Výtvarnice se vždycky pro něj snaží vymyslet nějakou práci hmatovou, spolužáci i jiní studenti školy mu pomáhají ze schodů, přes silnici a tak. A vůbec nikdo ho nepovažuje za někoho hloupějšího, méněcennějšího. Za to jsem ráda.
Jednou jsem viděla film Hlídač č.47, kde onen hlídač ohluchl a lidé se mu vysmívali do očí. Pak se mu sluch vrátil, ale on dál dělal neslyšícího a poslouchal, co mu vlastně říkají za zády. Byl to docela zajímavý film. :)

2 M. M. | Web | 27. listopadu 2013 v 22:24 | Reagovat

Hodně zajímavej článek, takový mám rád!
Taky jsem si myslel, že existuje universální řeč pro neslyšící... ale samozřejmě to nedává po zamyšlení vůbec smysl, aby něco takovýho bylo.
Pokud jsem to pochopil správně, neslyšící člověk mluví jednou řečí a čte vlastně jinou?

3 Renesmé Renesmé | Web | 28. listopadu 2013 v 20:54 | Reagovat

Nechci nějak znehodnotit Tvá slova, ale já třeba o tomto světě leccos, jelikož mám za sebou 2 semestr znakového jazyka a jelikož tak trochu "fušuju" svým oborem do tohoto světa a surdopedie samotné.
Musím říct, že mě tento článek hodně zaujal a stejně jako Ty jsi nadšená a překvapená z nových informací nyní, já byla kdysi, když jsem se to dozvěděla. Naše lektorka byla dcera nesylšících rodičů a nesčetněkrát je brávala do hodin s sebou. To jsou okamžiky, na které nezapomeneš, ani kdyby jsi chtěla. Neskutečně mě to obohatilo a vrchol dvou semestrů znakového jazyka byl Mimraj - pantomimické představení neslyšících (známých neslyšících osobností) v Ostravě. Vynikající nepochybně.
Zprvu mě hodně zaráželo, že znakový jazyk není univerzální - jednotný pro všechny státy, to mi také utkvělo v paměti.
Mrzí mě, že se o tom nemluví, že si lidé nedokáží poradit, když do místnosti/dopravního prostředku/obchodu/na úřad přijde neslyšící a nedokáží mu poradit, popravdě častěji nechtějí.
Od té doby když mi do pokladny, kde dělám, přijde neslyšící, což poznám dle papírku či mobilu s napsaným sektorem či dle průkazky ZTP, okamžitě znakuju - ehm, snažím se znakovat, abych byla přesná. A jim se rozzáří oči a začnou znakovat tak, že to nestíháte a jste šťastní a oni taky. Vzájemné porozumění, nic víc si nepřeji.
P.S.: Teď si pustím písničku od Neckáře, Půlnoční, kterou jsme se učili znakovat. Nejlepší vzpomínky, co Ti budu vykládat. :-)

4 Šárka Šárka | Web | 28. listopadu 2013 v 21:51 | Reagovat

Moc pěkný a zajímavý článek! Taková přednáška toho může člověka fůru naučit.
Rok jsem chodila ve škole na kroužek znakové řeči, kde jsme se naučili nějaké ty základy. Nejzajímavější ale byla stejně  poslední hodina, kdy se za námi přišla podívat jedna neslyšící maminka s kočárkem. Ptali jsme se jí, jak zvládá život, výchovu mimča...A měli jsme k ní obdiv, protože ona se už jako malá naučila odezírat ze rtů a i celkem slušně mluvit a o malého se stará bez problémů. A prozradila nám jeden svůj mezinárodní trapas, když určitým znakem chtěla pozvat polského kamaráda na pivo a přitom mu převedeno do polštiny udělala neslušný návrh :) Neslyšící to vskutku nemají jednoduché.

5 Vendy Vendy | Web | 28. listopadu 2013 v 21:55 | Reagovat

Že existuje znaková řeč, už vím (a když třeba v pátek opakovali pohádku, s doprovodným znakováním, tak pán, který "řečnil" rukama, mě fascinoval víc než pohádka sama.
Ale zaujalo mě, a taky by mě to nenapadlo, že znaková řeč není pro všechny stejná a univerzální,ale stejně jako jazyky, i znaková řeč je vlastně jiná pro Čecha, jiná pro Francouze, jiná pro Američana...
Překlad v překladu. Fantastické zamyšlení.

6 Vendy Vendy | 28. listopadu 2013 v 21:56 | Reagovat

A komentáře pořád blbnou...

7 pavel pavel | Web | 28. listopadu 2013 v 23:02 | Reagovat

Já znal jednu hluchoněmou dívku... bydlela na Smíchově... ta zahynula, když ji přejelo auto, když klakson neslyšela. Často na ni myslím myslet. :)

8 Ježurka Ježurka | Web | 29. listopadu 2013 v 14:30 | Reagovat

Já moc děkuji za tento krásný a užitečný článek. Už kolikrát jsem si říkala, jestli se touto znakovou řečí domluví všichni bez ohledu na jazyk a teď tedy vím jak to všechno je. To mne opravdu zajímalo. Díky.

9 annapos annapos | E-mail | Web | 29. listopadu 2013 v 18:39 | Reagovat

Je zvláštní, že když jsem začala číst, měla jsem divný pocit, že neslyším, tak perfektně jsi ten pocit popsala. Zajímavé také je, že za celý život jsem nikoho neslyšícího nepotkala a nepoznala blíž, mám na to tedy mylný pohled a tvůj článek byl. tím pádem pro mě jakousi novinkou, zajímavostí, která bourá mé představy, také jsem si vždycky myslela, že si všichni neslyšící rozumí, že je to něco jako esperanto?

10 Magdaléna Magdaléna | Web | 30. listopadu 2013 v 8:31 | Reagovat

[1]: Ten film zní zajímavě - podívám se, zda je někde ke stažení...
Na gymplu nikoho takového pokud vím nemáme... ale myslím, že by to problém nebyl. Třeba na základce byla holka, která měla špatné nohy a její spolužáci ji měli i přesto rádi.

[2]: Ano, naprosto správně... Sergej třeba uměl znakovou češtinu, zakovou ruštinu, psanou češtinu a psanou angličtinu...

[3]: Jasně, máš pravdu... určitě je spousta lidí, co do toho jak říkáš "fušuje" :) Mám pár kamarádek, které studovaly spec. pedagogiku, nebo chodí prostě jen do kurzu.
Tvůj komentář mě potěšil - upřímně jsem nečekala, že se najde někdo, kdo se s tím setkal blíž...
Děkuji za zprostředkování tvé osobní zkušenosti nejen za kasou :)

[4]: :) To je vtipný...
My se taky ptali Sergeje, zda umí odezírat, ale říkal, že je to hodně těžké. Vždycky mi přijde překvapující, že neslyšící se naučí mluvit...

[5]: Také mě to překvapilo.

[7]: To snad není možný, ne? :O

[8]: Já děkuju.

[9]: Ano, je to pro nás poměrně neznámý svět... neprozkoumané vody...

11 PaPája PaPája | Web | 30. listopadu 2013 v 9:48 | Reagovat

Hooodně zajímavě podaný článek :OO! Pro mě dost empatický a naučný :). Takhle jsem četla(!přilepený oči na obrazovce:D!).

Neznám nikoho, kdo by byl neslyšící, ale mají svůj pestrý svět, to rozhodně. Obdivuju je, že se s takovým osudem dokážou porvat.

A ta Sergejova holčička znakovala a i mluvila normálně jazykem? :)

12 Ejmy Ejmy | E-mail | Web | 30. listopadu 2013 v 16:31 | Reagovat

Báječné, něco takovýho bych také chtěla zažít, je to zase znalost a zkušenost na víc. Nic méně hlavně obdivuji toho pána, že žije, tak jak žije... Jinak skvěle podaný článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
.
Všechny texty a fotografie jsou má vlastní tvorba, prosím respektuj to. Děkuji.


.